Na Jelení a k Plešnému jezeru

Pohled na Plechý od Želnavy

Lesovna Jelení Vrchy

Dolní portál tunelu Schwarzenberského kanlu

Horní portál tunelu Schwarzenberského kanálu

Podzim na Jelení

Medvědí kámen

Les zničený kůrovcem pod Plešným jezerem

Plešné jezero s prvním sněhem

Skalní stěna nad Plešným jezerem

Na Jeleních Vrších je dobré být tehdy, když se tam nikomu jinému být nechce. Nejlépe za špatného počasí a ve všední den. Pak si lze, zejména nyní při omezeném leteckém provozu, užít opravdové šumavské ticho. V dobách, kdy i embrya myšlenek chvěla se strachem, jezdily úzkou asfaltkou z Nové Pece až na výjimky jen lesnické traktory a gázy zelených čepic. Dnes tu jezdí i autobus a také spousta aut s lidmi, co neradi chodí pěšky. Rušná je hlavně turistická sezóna a víkendy. Pro lesníka je kromě klidu a ticha toto místo zajímavé kvůli bohaté lesnické historii i jako přehlídka lesnicko-ochranářských experimentů současnosti.

Odlehlá oblast pod Plechým a Třístoličníkem zůstávala až téměř do konce 18. století bez trvalého osídlení. Především kvůli ochraně lovné zvěře – silným trofejním jelenům, velkým šelmám (medvěd, vlk a rys) a tetřevům – ale také kvůli drsným přírodním podmínkám. Schwarzenberský Lesní úřad vznášením různých námitek kolonizaci území dlouho brzdil. Nepřístupný terén neumožňoval před dokončením plavebního kanálu ani hospodářské využití lesů. Osada Jelení nebo též Jelení Vrchy, původně německy Hirschbergen, případně počeštěně Hiršperky, vznikla na konci „Starého“ plavebního kanálu. Po dokončení první etapy výstavby zde v roce 1793 kníže Josef II. ze Schwarzenbergu povolil stavbu dřevařských domků. 14. května 1796 pak bylo knížecí správou přiděleno prvním kolonistům pět míst pro stavbu chalup k trvalému bydlení. Dalším významné období v historii dřevařské osady nastalo od podzimu 1821 do jara 1823, kdy se pod vedením inženýrů Falty a Krause uskutečnila druhá etapa výstavby Schwarzenberského plavebního kanálu. Tzv. „Nový kanál“ vedl z Jeleních Vrchů, tunelem až k bavorské hranici u potoka Světlá voda (Lichtwasser) pod Třístoličníkem. Nejpozoruhodnější součástí této obdivuhodné stavby je 389 m dlouhý tunel proražený ve skále pod hřbetem výšiny Flösselberg. Šířka tunelu je 2,70 m, výška 2,53 m, šířka plavebního koryta je 1,43 m, hloubka 0,79 m a spád kanálu v tunelu činí 32 promile.  Vstupní portál tunelu na západní straně zdobí žulový novogotický portál. Na spodní straně je portál novorenesanční s nápisem „Im Jahre 1823“, připomínajícím rok dokončení. Při výstavbě tunelu bylo kromě 40 metrických centů střelného prachu spotřebováno hodně lidské dřiny. Jedna z mála větších oprav tunelu - rozebrání a opětovné sestavení spodního portálu - proběhla v roce 1981, což na místě připomíná pamětní deska.

Současná podoba obce Jelení s dnešními 17 domy a asi 30 stálými obyvateli je pouze torzem původní osady. Již na počátku 19. století stálo na Jelení přes 20 domků trvale žijících obyvatel. Podle údajů z roku 1930 měla osada 36 domů a 254 obyvatel a v roce 1945 38 domů a 234 obyvatel, přičemž pokles počtu obyvatel přibližně odpovídal 17 mužům padlým ve válce. Po vysídlení obce v roce 1946 zůstala většina chalup opuštěna. Chátrající stavby pak byly pak v roce 1953 strženy a zlikvidovány. Z původní osady zůstalo pouze 9 domů a schwarzenberská lesovna. Místa, kde stávaly původní chalupy horalů, připomínají dnes pouze staré ovocné stromy a zarostlé hromady sutě a kamení. Ve stodole u jednoho z původních stavení (č.p. 13) při soutoku Jeleního smyku a Nového kanálu je malá expozice věnovaná plavebnímu kanálu, otevřená v letních měsících. Asi půl hodiny od Jelení, v tzv. Joklově lese (Jokeswald) označuje tzv. Medvědí kámen (Bärenstein) místo, kde byl 14. listopadu roku 1856 byl uloven údajně poslední medvěd na Šumavě a v Čechách. Střelcem, který již předtím zřejmě postřelenou medvědici ulovil, byl Johann Jungwirth ze samoty „Riedlhütte“ u Perneku. Průběh lovu byl na základě starších svědectví detailně popsán například v článku v časopise Waldheimat zde. Ulovenou medvědici následně převezli na Hlubokou, kde ji tehdejší správce muzea Václav Špatný vypreparoval a kde je v zámku Ohrada vystavena dodnes. Zajímavé na je i to, kolik již tehdy, v první polovině listopadu, leželo podle dobového popisu události na Jelení sněhu. Několik dalších svědectví se pozdějších letech zmiňovalo i od dalších šumavských medvědech, vesměs nakonec zřejmě ulovených pytláky, ale žádné důkazy nebo trofeje se nedochovaly.

Cesta na Plešné jezero vede z Jelení buď po pohodlné asfaltové silničce (zelená turistická značka) kolem západního portálu tunelu a následně nejprve zanedbaným hospodářským lesem a pak – na již na území rezervace - lesem ponechaným svému osudu. V případě smrkových porostů svému kůrovci. Druhou možností je cesta podle plavebního kanálu k Rosenauerově kapličce a následně podle Jezerního smyku k nouzovému nocovišti pod Plešným jezerem. Odtamtud je to již jen kousek Jezerní stezkou a přes Kamenné moře k jezeru. K Rosenauerově kapličce se váží dvě legendy. Jedna z nich vypráví, že se na tomto místě stavitel kanálu – Josef Rosenauer - modlil u svatého obrázku a přitom ho omylem napadl pytlák s nožem, který ho považoval za nadlesního. Zranění však nebylo těžké. Rosenauer se vyléčil, pytlákovi odpustil a jako projev díkůvzdání postavil boží muka, která byla na počátku 20. stol. obestavěna dřevěnou kapličkou. Jiná pověst vypráví, že mu na tomto místě Bohorodička ukázala další směr trasy kanálu, když bezradný na místě usnul.

Pozorní návštěvníci v dnešní údajné „divočině“ snadno odhalí i další památky připomínající působení několika generací našich bývalých, ve velké většině německy mluvících, spolubydlících. Ti po několik generací zápasili v drsné přírodě o skromné živobytí. Kromě cenných hospodářských lesů nám, byť nedobrovolně, odevzdali nejen své skromné příbytky, ale i monumentální stavbu plavebního kanálu, který byl zčásti využíván až do roku 1961. Naopak my jsme nyní na tom zřejmě tak dobře, že můžeme kulatinu zpracovanou a odkorněnou harvestory ponechávat v lese k zetlení, nechávat napospas kůrovci stovky hektarů v potu tváře zakládaných hospodářských lesů a užívat si života dotovaného zadluženým erárem. Pokud je nyní v tomto zapadlém koutě Šumavy nějaké živobytí, tak jsou to hlavně příjmy z turistů, přijíždějících za „divočinou“ z míst vzdálených často stovky kilometrů. Čas ukáže, zda je tento přístup k životu udržitelný alespoň ve střednědobém horizontu.

M. H. listopad 2020


Na cestách


Šumavský podzim

VYBÍRÁME ZE ZAJÍMAVÝCH MÍST

REKLAMA