Za jelencem viržinským

Jelenec viržinský

Skyline Drive

Výhledy ze Skyline Drive

Tzv. Velké louky

Fly Poison (Amianthium muscaetoxicum)

O jelenci viržinském asi slyšel každý, kdo absolvoval zkoušky z myslivosti nebo kdo se hlouběji zajímá o naši faunu. V okolí Dobříše, kde byl od poloviny 19. století chován nejprve v oboře a pak i ve volnosti, se s ním lze setkat osobně. Areál původního výskytu jelence, resp. několika desítek jeho poddruhů je i v dnešní civilizací redukované podobě obrovský. Zahrnuje jižní část Kanady, většinu území USA, Mexiko a středoamerické státy. Na jihoamerickém kontinentu zasahuje jeho areál až do Bolívie a Peru. My jsme zavítali do jednoho z národních parků v zemi, odkud si jelenec přinesl příjmení.

Národní park Shenandoah, který zahrnuje část pohoří Blue Ridge Mountains (česky nejspíš „Modré hory“) patřící do Apalačského pohoří. Park má rozlohu cca 800 km2 (pro srovnání Národní park Šumava má 680 km2), z čehož je cca 40% (322 km2) chráněno jako „divočina“.

Do parku se, obdobně jako koneckonců i u nás, jezdí především autem. Je přístupný čtyřmi vjezdy a celý hřeben cca 160 km dlouhého pohoří se dá projet po silnici s poměrně výstižným názvem Skyline Drive se 75 vyhlídkovými zastávkami („scenic overlooks“). Za vjezd do parku se ovšem platí. V Shenandoah stojí „vjezdné“ 20 dolarů/vozidlo a platí 7 dní. S tím, že každý rok je v kalendáři obvykle cca 14 dní s volným vstupem resp. vjezdem.

Obecně je v parku na první podhled zřejmé, že byl zřízen pro návštěvníky. Kromě návštěvnických center (Dickey Ridge a Byrd) jsou v parku stezky, tábořiště, záchody, benzínová pumpa a vyhrazená místa pro piknikování („picnic grounds“). Na první pohled je zřejmé, že v parku daleko méně cedulek, zejména s varováními typu „1. zóna, nevstupujte mimo značené cesty“. Pokud jsme zaznamenali nějaké pokyny, šlo spíš o praktická doporučení, která řeší zejména provoz na tábořištích a soužití s medvědy. Černý medvěd (American black bear, Ursus americanus) nazývaný též baribal je menší a méně nebezpečný než náš medvěd hnědý a jeho američtí bratranci grizzly a kodiak. Asi nejdůležitější zásada pro pobyt v medvědím území je schovávat všechny pro medvědy lákavé zásoby mimo stan v uzavřených skříních nebo na zvláštních věšácích, na které se ani velmi obratný medvěd nevyšplhá. Právě medvědi, kteří si zvyknou na potravu od lidí, mohou být nebezpeční a někdy pak musí být i zastřeleni.

Přestože park působí při pohledu ze „Skyline Drive“ jako prakticky nedotčená divočina, byla značná část (cca 1/3) jeho nynější rozlohy v minulosti odlesněna nebo degradována těžbou a dalšími hospodářskými aktivitami. Původní obyvatelé v přírodě zřejmě žádné významnější stopy nezanechali. Evropští osadníci do oblasti přicházeli postupně po roce 1750. Budovali farmy a mlýny, vysazovali sady nebo těžili rudy. Pozůstatky po obydlích 465 rodin nuceně vystěhovaných v letech 1935 – 1937 a neznámému počtu dalších obyvatel, kteří odešli sami, jsou v parku místy patrné dodnes. Největší holinou na hřebeni jsou tzv. Velké louky, kde se původně hospodařilo a za války sloužila jako vojenské cvičiště.

Z přírodního i historického hlediska je park pozoruhodný z mnoha důvodů. Například jako ukázka vývoje názorů na to, jak se má pečovat o národní park. Původně zřejmě nemělo jít pouze přírodní rezervaci, ale částečně i historický „skanzen“, ve kterém se měly zachovat některé historické budovy. Nicméně díky různým metodickým sporům, nedostatku financí a následnému vypuknutí 2. světové války rozhodl zub času. Obdobně nelze v počátečním období existence parku hovořit o nějakém vědecky podloženém „managementu“. Park si prošel obdobím budování divočiny podle dobových estetických představ, kdy se v parku vysazovalo všechno možné včetně nepůvodních dřevin. Zachovala se i tabulka s plánem, který předpokládal zejména výsadbu jedle fraserovy, smrku červeného a tisu kanadského na různých lokalitách v parku. Obdobně se dochovaly zprávy o počtech sazenic dalších dřevin pěstovaných v lesních školkách. V parku se obohacovala i fauna například o divokého krocana a je dost možné, že ani černý medvěd se v době založení v parku nevyskytoval. Od té doby již uplynulo hodně vody a z pohledu dnešního návštěvníka jde o divočinu bez větších závad. Každopádně pohled na rozsáhlé zalesněné pohoří vzbuzoval naději, že se i naše nekonečné šumavské holiny evokující vizi světa po nukleární zimě jednou zregenerují alespoň do zeleného stavu.

Z lesnického pohledu je park zajímavý na naše poměry vysokým počtem druhů stromů a keřů, které se v nyní v parku vyskytují. Podle webových stránek parku jich je 267. Asi nejznámější ohroženou dřevinou na území parku je Jedlovec  kanadský neboli Tsuga kanadská (Eastern hemlock, Tsuga canadensis), ohrožovaný z Japonska zavlečenou mšicí Adelges tsugae (anglicky Hemlock woolly adelgid, HWA). Mšice byla popsána na západním pobřeží Spojených států v roce 1924 a postupně se rozšířila na východní pobřeží, kde se objevila v roce 1951. V Shenandoah byla poprvé zaznamenána v roce 1988 a od té doby zlikvidovala většinu jedlovců. Když se zjistilo, že mšice je schopna zlikvidovat prakticky všechny stromy, nasadila správa parku insekticidy. Ovšem náklady na opakované postřiky byly značné, provedení v horském terénu obtížné a výsledky neuspokojivé. Až díky použití neurotoxinu (Imidacloprid) aplikovaného do půdy a vstřebávaného kořeny se podařilo zachránit cca 2 500 jedinců těchto dlouhověkých stromů, kteří by se měli stát základem pro budoucí obnovenou populaci. Zásadní řešení by měl přinést import přirozeného nepřítele, na jehož rozmnožení v rámci pilotního projektu se nyní čeká. Obecně jde o učebnicový příklad pohromy, jakou může způsobit zavlečení nenápadného škůdce, který nemá v nově obsazeném areálu přirozeného nepřítele. Přitom odumírání jedlovců ohrožuje i několik dalších druhů rostlin i živočichů, vázaných na přímo na tento strom nebo na jedlovcové porosty.

K jedlovci se váže i legenda z místní ochranářské historie, kdy žena jednoho z místních osadníků vykoupila 100 starých jedlovců po 10 dolarech za kus, aby je zachránila před dřevorubeckou sekyrou. Prý byly kolem 300 let staré. Jinak se ovšem v literatuře uvádí, že jedlovec se může dožívat i stáří až 1000 let.

Po jedlovci ještě něco o jelencovi. Předně, zkušenost s nepříliš plachým sudokopytníkem z okolí Dobříše se potvrdila i na jeho domácí půdě. Jelenců jsme viděli několik, ale ani jeden z nich neměl tendenci prchat. U Byrdova návštěvnického centra se paní jelencová pásla asi metr od parkoviště a návštěvníci ji neznervózňovali. Nabízí se logická úvaha, že taková neopatrnost musí mít za následek výrazné ztráty. Neštěstím pro jelence je také intenzivní automobilová doprava. Podle různých statistik dochází v USA ročně k více než k miliónu kolizí s jeleny, které si vyžádají i kolem 200 obětí mezi lidmi a způsobí škodu přes miliardu dolarů. Podle výzkumu uskutečněného právě ve Virginii, přitom přijde při dopravních nehodách o život cca 20% celkové populace. Jelenec se také intenzivně loví a má i některé přirozené nepřátele mezi místními šelmami. A v některých oblastech trpí smrtelnou nemocí CWD. Vzhledem, že i přesto jeho populační hustota i po tom všem nijak výrazně neklesá, zařadili jsme ho mezi odolná zvířata, která mají i ve ztížených podmínkách nadějnou budoucnost.

M. H. , červenec 2016


Na cestách


Harvesting & Forwarding

REKLAMA